„Unesli mě, mučili, zlomili.“ Zpověď vězně Madurova režimu
Venezuela, země s bohatými zásobami ropy a kdysi jedna z nejprosperujících zemí Latinské Ameriky, se v posledních letech proměnila v epicentrum politického chaosu a lidských tragédií. Pod vládou Nicoláse Madura, který nastoupil po smrti Huga Cháveze v roce 2013, se země ponořila do hluboké ekonomické a sociální krize. Jedním z nejtemnějších aspektů Madurova režimu je jeho zacházení s politickými odpůrci, které mnozí označují za brutální a nehumánní. V následujícím článku přinášíme svědectví bývalého politického vězně, jehož jméno jsme změnili na Juan, aby byla zachována jeho anonymita a bezpečnost.
„Bylo to jako žít ve špatném snu, ze kterého se nemůžete probudit,“ začíná své vyprávění Juan, který byl zatčen v roce 2018 během jedné z mnoha demonstrací požadujících konec Madurovy vlády. „Bez varování jsem byl odvlečen maskovanými muži, kteří mě naložili do neoznačeného vozu a odvezli na neznámé místo.“
Juan popisuje, že byl držen v malé cele bez oken, kde byl vystaven nejen psychickému, ale i fyzickému mučení. „Chtěli, abych podepsal prohlášení, že jsem spiklence proti státu a že jsem organizoval teroristické útoky proti vládě,“ říká Juan. „Když jsem odmítl, začalo mučení. Bili mě, nedávali mi jíst a nechali mě několik dní bez vody.“
Tato praxe není podle nevládních organizací, jako je Human Rights Watch nebo Amnesty International, ojedinělá. Tyto organizace pravidelně hlásí případy mučení, nezákonných zatčení a jiných porušení lidských práv ve Venezuele. Vláda tato obvinění konzistentně popírá, ale příběhy lidí jako je Juan, mluví jinak.
„Nejhorší na celé té situaci nebylo fyzické bolesti, ale pocit absolutní bezmocnosti a izolace,“ pokračuje Juan. „Myslel jsem si, že o mě nikdo neví a že nikdy nebudu mít šanci říct světu, co se děje.“
Po několika měsících byl Juan propuštěn bez vysvětlení. Domnívá se, že jeho propuštění bylo výsledkem mezinárodního tlaku a práce lidskoprávních organizací, které se snažily upozornit na jeho případ. Po propuštění se mu podařilo uprchnout ze země a nyní žije v exilu.
„Cítím se šťastný, že jsem naživu a že mohu mluvit o tom, co se stalo,“ říká Juan. „Ale moje srdce krvácí za všechny, kteří stále trpí pod tlakem Madurova režimu. Nemůžeme dovolit, aby svět zapomněl na to, co se děje ve Venezuele.“
Juanovo svědectví je jen jedním z mnoha, které vyplouvají na povrch v kontextu venezuelské krize. Příběhy jako je ten jeho jsou důležité nejen pro dokumentaci útlaku, ale také jako připomínka mezinárodní společnosti, že situace ve Venezuele vyžaduje její neustálou pozornost a akci.
